#133 - po venku

V poledne jsem využila chvíle, nasadila kapuci, sluneční brýle a vyrazila se psem na procházku. Pes je úžasný v tom, že je fakticky venku šťastný a je mu jedno, jestli je leden nebo červenec, vždycky oddaně mává světu oháňkou. Šli jsme vedle k řece. Na louce jsem jej nechala bez dozoru a doufala, že se mi ho podaří zpátky nalákat na pár piškotů, které se mi pomalu rozpouštěly v kapse. Pes nasadil šílené tempo a začal kroužit jako po plochodráze, občas v záchvatu urval pampelišku. On je totiž takový labužník. Dává si květy pampelišek a zajídá to ostřicí.
Tyhle chvíle jsou výborné na pročištění hlavy. Koukala jsem na psa a v jednom momentu se přistihla, že nahlas dýchám. Pomalu nádech a výdech, roztahuju hrudní košíček. Obloha se modrá, řeka šumí až kýčovitě. Ta řeka z povídek Oty Pavla. Šumí stejně jak před lety.
Pes už celý mokrý přibíhá pro piškot, oči se mu lesknou radostí a na čumáku má zabodnutých pár semínkových padáků. Příjemně mě chladí. Nadechuju se a vydechuju. Otázky se odplavují. Kdo by o ně stál. Schůdky dokonalosti jsou stejně jen výplodem přechytračelých časopisů, které říkají, že máme být dokonalé a jak na to, jen aby v příštím čísle kontrovaly článkem s nadpisem: "Muži o dokonalé ženy nestojí!"
Piškoty došly. Prsty se dotýkám jen navlhlých drobků v kapse, zalízají mi za nehty. To nemám ráda. Pes zůstává, horečnatě oddechuje a vypadá spokojeně.
Tyhle chvíle jsou výborné.

Nemuset myslet na sebe, ale třeba na někoho jiného.